2002-08-(13-15)
Zucastneni :Krokouš, Voda a já
|
Trasa : Tentokrát se naše partička vypravila do
sousedního Esteraichu ( Rakouska ) pokořit nejvyšší vrchol Mrtvých hor (Totes Gebirge) Grosser Priel. Jelikož Krokouš se už zase řadí mezi pracující inteligenci museli sme vyrazit po jeho práci. Naštěstí prodává u kamaráda Marka v Horalsportu a tak prostě prones, že v pátek a sobotu nepřijde do práce, že jede do Rakouska a jelo se... všechny fotografie z cesty sou TADY Čtvrtek: S Vodou máme sraz v Praze na Zbličíně. Nutno podotknout, že se nám do Prahy vůbec nechtělo. Povodně udělaly své a kreténi pražáci jezděj pořád všude autama a tak dopravní situace je tak trochu jako na hovno. Ale na Zbličín to bylo celkem v pohodě. Počasí sice nevypadá nejlíp prší, řeklo by se že bouří a je dost zima. Vyrážíme Jedeme směrem na Berouna a přes Příbram do Českých Budějovic a hraniční přechod Dolní Dvořiště. Po cestě se nám nabízejí dost hrozný pohledy na povodněma zdevastovaný města vesnice a vlastně všechno co přišlo vodě do cesty. Voda prohlásil, že mu doma řekli, prej že by bylo lepší kdyby šel rači pomáhat do Karlína než jezdit někam po horách. Neposlech je. Projiždíme hraničním přechodem do Rakouska. Já nasazuju brejle, abych moh bejt lepším navigátorem ( poněvač v šeru moc dobře nevidim) a Voda na zadním sedadle usíná. Krokouš se rozhod, že bude ctít nejvyšší povolený rychlostní limity a tak jedem za ekonomickejch 5,5 litru na 100 kiláků. Bez jedinýho zaváhání příjíždíme kolem 23 hodiny do vesničky Hinterstoder. Hledáme místo na bivak a mě hned napadne tady ta pěkná autobusová budka. Je celá dřevěná, podlaha je celkem čistá a hlavně rovná. Voda je samozřejmě proti, ale proti dvoum nic nezmůže a tak je vybráno. Uléháme do budky. Pravda je na mě poněkud kratší. Voda spí na lavici a Krokouš je přeci jenom o 25 cenťáků menší než já. Večer ještě jedna úsměvná historka: Už ležíme v budce, když se na protější straně silnice, kde stojí hotel otevřou dveře, startuje auto a řidič si to namířil přímo na nás. Zastavil v bezpečný vzdálenosti prosvítil nás dálkovejma a jel zase zpátky. Trochu se bojíme aby nezavolal KARABINERI (policajty) ale asi mu to za to nestálo Pátek: Vstáváme před příjezdem prvního autobusu a máme namířeno do vesnice. Já zjišťuju, že jak sem měl celou noc vystčenou hlavu ven z budky, tak padla rosa jako kráva a mam celej mokrej spacák. Voda zase jak ležel na tý dřevěný lavici bez karimatky tak má celej spacák od smůly. Smějem se mu jako že to je FAKT smůla. Ale nic si z toho nedělá. Hledáme místo na zaparkování a Krokouš nakonec postaví svýho fiátka Tipo hned vedle nějakýho rozmlácenýho mitsubishi. Nevim jestli je to dobrej nápad, ale jemu to nevadí. Přemejšlíme co si sebou vememe nahoru. Máme namířeno na chatu Prielschutzhaus. Chceme spát někde vedle ní pod stanem, tak stan určitě, jelikož sme tří tak stany dva. Voda pořád říká, že když už si pučil mačky a cepín obě za 500 Kč tak to ponese, kdyby měl vypustit duši. Krokouš se mu snaží mírně vysvětlit, že to s tim sněhem možná nebude tak horký, že cepín a mačky možná nebudou vůbec potřeba, a že vlastně je to jenom taková pojistka. Máme zbaleno a můžem vyrazit. Po půl hodině dorážíme na další parkoviště, měli sme jet až sem, ale co se dá dělat. Na tomhle parkovišti sou mezi samejma rakošákama zaparkovaný tři auta s kladenskou poznávací značkou a tak mám radost, že Kladno je všude. Od tohoto místa už vede červená turistická značka číslo 201 až k chatě Prielschutzhaus. Předpokládaný čas výstupu kilometrovýho převýšení je 2,5 hodiny. Cesta vůbec není do kopce a to nás tak truchu jako děsí. Hodinu jdeme po pohodový cestě pro auto a konečně to začíná. Cesta trochu zhubla a trochu se zvedla a už se řítíme do kopce. Respektive Voda se řítí (byl totiž měšíc v Tureckejch horách a má nachozíno) Krokouš v jeho těsným závěsu a já někde vzádu. Vzal sem si botky Planika Lhotse. Boty na rámový mačky hmotnost 2,1 kg a nejsou moc rozšlápnutý. Tak paty i přes čtyři vrstvy lepenky začínaj pálit a stehna zvyklý na jinou obuv lehce protestujou, k tomu na zádech bágl Gemma 75 litrů o hmotnosti kolem 20 kg dělá svý. Prostě abych to shrnul kluci vzali dráhu a já se šinu do kopce sám svým hlemýždím tempem. Jdeme kolem suprovýho vodopádu a já a Krokouš se chcem svlíknout do naha nasadit helmy vlést pod něj a Voda by nás vyfotil. Myslim, že by fotka měla (zvlášt u něžnějšího pohlaví) úspěch. Ale z doliny k nám příchází nějakej chlapík s dítětěm a z hor nějaká žena se psem. Tak na to serem (škoda). Voda s Krokoušem zase mizí někde nade mnou a nechávají mě napospas. Na chatu sem dorazil o 20 minut po nich. Voda už do sebe klopí pivo za 2,9 euro a Krokouš mlsně hledí do dáli na majestátní štít Spizmauer. Necháváme si v chatě batohy a jdeme. Sebou máme jenom set na via ferrata a na hlavě helmu. A k tomu všechno nese krokouš na zádech v batohu (brostě se nabíd, že vezme bágl tak sme mu to tam nacpali). Cesta se vine do kopce. Dokonce potkáváme několik lidičem od nás. Divěj se, že vyrážíme až teď a říkaj, že čelovky se určitě budou hodit.(vyrážíme pozdě protože jenom mě trval výstup k chatě asi 3,5 hodiny).Odbočujeme z turistické cesty směrem k feratě. Cesta je to dost na hovno hrozně do kopce a hlavně je to suťovej svah a tak čekáme kdo si první rozbije hubu. Voda je pod nástupem zase asi o 10 minut dřiv než Krokouš a o 20 než já. Oblíkáme sedáky, helmy a pouštíme se do toho. Krokouš jde první po něm já a nakonec Voda. Nemá se skálama zatim moc zkušeností a tak jde poslední jako aby se díval jak se to dělá. Cesta po skále mu nedělá tak dobře a tak sme na vrcholku ferátky asi o pět minut dřív mi s Krokoušem. Ale naneštěstí zjišťujem, že na vrchol Spizmaueru je to ještě dobře 45 minut suťákem a na to serem. Krokouš sice jde směrem k nástupu, ale zase se vrací a tak posedáváme v sedýlku pod vrcholem, kocháme se fakt užasnejma výhledama a večerní slunce nás pěkně prohřívá. Nedá se svítit, jestli chceme sejít ten hnusnej suťák za světla musíme vyrazit. Ferátku se smběhli místy bez jištění (je fakt snadná) a dope pod nástupem sme 10 minut čekali na Vodu. Potom už jenom sejit suťák (Voda se trochu natáh) a stejnou cestou dojít k chatě. Přicházíme ve 20:30. Voda o chvilenku později. Nikomu ( snad krom Vody) se nechce jít dvacet minut do kopce ( tam prej je místo na bivak ) a tak dáváme hrůznejch 10,6 euráčů za ubytování v chatě. K tomu každej dvě pivka (trochu nám to leze do peněz). Ještě k tomu pro pobavení všech hostů chaty vaříme na balkoně před vchodem večeři a pak hurá do hajan. Sobota: Vstáváme asi v osum a bavíme se s lidičkama co byli včera na GR. Prielu jaký že to je. Ferátka zdá se bude kapičku drsnější než včera a tak je naco se těši. Voda pořád otravuje, že 3 litry vody pro nás dva je málo a že musí vzít ještě aspoň 1,5 litru k tomu. To ale zase odmítám nést jeho batoh a tak si ho nese sám. Je to ode mě trochu sviňárna, Voda nese vybavení na feraty, vodu a k tomu jeho foto potřeby asi o hmotnost 5 kilo. Ale někdy člověk musí svinit. Tentokrát je nejrychlejší Krokouš a Voda v závěsu za ním. Já vidim jak se ta cesta k nástupu na feratu klikatí a vemu to přímo do kopce. Je to trochu nebezpečná cesta, ale aspoň dorážím druhej a Voda jako poslední. Oblíknout sedáky a hurá do toho. Podle průvodce už první metry naznačujou, že o něco půjde. A je to tak. Včerejší ferátka byl takovej slabej čajíček, tohle bylo mnohem lepší. Já s Krokoušem si libujeme, že to vypadá konečně jako lezení, jen Voda má trochu problémy. Tak mu celou cestu utíkáme. Pár převislých žebříků, hladkých ploten atd. Vodu dostatečně vyčerpali a tak odpočíváme. Voda je dost vyšťavenej a postup stěnou se zpomaluje. Předbíhaj nás nějaký rakouský děvočky a já nevěřim svým očím. Pádovej faktor jim asi nic neříká a dynamický jištění taky ne. Lezou po feratovým ocelovým laně přcvaknutý přes expresku!!!! a v tý expresce dutej popruh od Singing rocku. Prostě klasická odsedávačka. (nehorolezci tohle as i nepochopí, ale já z nich měl husí kůži). Křik sem na Krkokouše, kterej stál o několik kramlí nade mnou ať se podívá jak sou jištěný. Odpovědí mi bylo jeho :"Ty vole, to sou fakt píči, já jenom doufam, že někde nespadnou" takový intermeco: když se leze na feraty, tak je potřeba mít s sebou sedák, prsák, helmu, dvě karáble ale hlavně brzdu na feraty ( takovej ten kus proděravěnýho duralu nebo čeho ) v tom je propletený lano a nutný je, aby mělo možnost ještě se jako proplejtat dál při vašem možném pádu. Celá tahle soustava udělátorů je k tomu, aby pádovej faktor, kterej může bejt na feratě klidně 5 ! byl co možná nejmíň snížen na přijatelných 1,7!!!! Pádovej faktor 5 totiž nevydrží ani sedák, ani jištění a ani člověk. a V okamžiku, když někdo poleze na feratách cvaknutej do toho ocelovýho lana pouze odsedávačkou(dutej popruh na odsedávání při lezení na skalách) a nedej bože spadne, tak už mu nic nepomůže a falešnej pocit jistoty:"já sem přece cvaknutej mě se nemůže nic stát" je jenom nejlepší vstupenka do nebe potažmo do pekla sledujeme rakousky sebevražedný holčiny a pokračujem dál. Původně sem si myslel, že na vrcholu GR. Priel staneme ve 13 hodin. Později mi bylo jasný, že to nebude dřív jak ve 14 hodin, a nakonec se nám to podařilo o hodinu později. První byl na vrcholu Krokouš, já čekajíce deset minut na Vodu, že se napiju (neboť batoh s tekutinama má on) a zjistivši, že je po deseti minutách teprve nějakých 100 vejškovejch metrů pode mnou pokračuju ve výstupu. A ještě stanu na vrcholu o 15 minut dřív než Voda. Počasí se nám kapičku horší. Z údolí se na náv valí mlha a je dost zima. Beru si bundu hodim do sebe nějakou sušenku a hurá dolů. Tentokrát jdeme normálkou. Je to celkem pohodovej sestup až k suťovýmu svahu, kde je ocelový lano na přidržení. Předbíháme nějaký rakouský slečinky a ty nám hned hoděj na hlavu nějakej ten kamínek ze suťáčku. Ještě že nás napadlo si nechat na hlavách helmy. Lano končí na asi 500 metrů dlouhým firnovým poli. a Voda dělá největší chybu svýho života a seskakuje na firna. Ustřelej mu nohy, padá na prdel a jede dobrejch 200 metrů po prdeli. Promočenej, nasranej a odřenej špačkuje někde v hlubině. Raskouský děvenky, který viděli jak tenhle jeho sjezd tak i menší zaváhání při kterým se málem utrh z lana a upad do hlubin, vypadají jako že tohle asi nedokážou. Po firnu se jede jako na ližích a je to docela sranda. Ani nemám mokro v botách a ani odřený ruce. Počasí se stále trochu kazí a dokonce začíná bouřit. Krokouš prchá do hlubiny a já a Voda jdeme rozumně spolu. pak prcham i já a Voda přichází na chatu o 10 minut později již za vydatného deště. Ony dívenky přichazejí o hodinu a třicet minut po něm. Promočený na kost. Schováváme se v chatě a seznamili sme se s holkou a klukem z ČB. Déšť na chvilí oddechuje a tak prcháme do údolí. Neuvěřitelné se stalo skutečností a sem nejrychlejší, letim jak mustang a tisíc vejškovech metrů mám za sebou po hodině rychlochůze. Krokouš je druhej a Voda třetí. Pod kopcem čekáme na Budějovičáky a jdeme s nima k jejich autu. Parkujou na tom bližším parkáči a odvezou nás k autu. Společně obydlíme (vybydlíme) jednu autobusovou budku. Já vařím polívku, ovesný vločky a nakonec svařený víno. Je nám všem moc dobře, akorát nás kurevsky bolej nohy. Konečně přichází spánek. Neděle: Vstáváme v osum, chceme jít ještě někam do hor, ale nohy nám přez noc trochu ztvrdly. Tak od toho upouštíme. Teče tu ledovcová řeka a tak se jdu vykoupat. Budějovičáci říkají že jestli tam vlezu tak sem blázen. Vlez sem tam. Bylo to fakt studený a zima mi byla asi tak na tři centimetry. Loučíme se s Martinem a Zuzkou (tak se jmenovali naši noví kamarádi) a jedeme do čech. Máme namířeno do lomu u Hříměždic. Tam přijíždíme asi ve 3 odpoledne. Koupem se do peti a kolem půl osmí sme doma. |
 pro ty ostatní postačí tento odkaz zpět |